Víra vs. náboženství

V budoucnu plánuji postupně popsat principy následování Krista a tak jsem přemýšlel, čím by bylo vhodné začít. Napadlo mě začít s jednou velmi důležitou věcí – totiž popsat rozdíl mezi živou vírou a náboženstvím. Dnes je náboženství zcela běžně prezentováno jako život víry, jako život „věřícího“. Kvůli tomu mají lidé hluboce zakořeněné předsudky vůči Ježíši Kristu a Bohu obecně. Proto je důležité ukázat si rozdíly mezi vírou a náboženstvím, abychom předem neodmítali něco jen na základě našich zkreslených představ. Nebezpečí náboženství totiž spočívá v tom, že na první pohled vypadá stejně jako živá víra, ale má zcela fatální následky. Živá víra vede k duchovnímu růstu, kdy věřící člověk roste v poznání Krista, buduje a prohlubuje svůj vztah s Ním, kdežto náboženství má přesně opačný účinek. Nejenže nepřivede člověka k Bohu, ale ještě jej duchovně zničí.

Živá víra je stav, kdy má člověk živý a osobní vnitřní vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, kdy do něj proudí Boží věčný život, díky čemuž je jako zelená větev pulzující životem, která nese hojnost dobrého ovoce. Člověk s živou vírou už nemá postoj „já a Bůh“, ale stejný, jak řekl Ježíš: „ … já a Otec jedno jsme ...“. Člověk je postupně Bohem proměňován, aby ještě více zrcadlil Boží charakter a vlastnosti. Živá víra je o hlubokém, osobním a přátelském vztahu s Bohem, duchovním růstu a rozvoji. Člověk roste v osobním poznání Boha, Jeho charakteru a tužeb Jeho srdce. Postupně v něm „umírají“ touhy po věcech tohoto světa (tj. světské věci pro něj ztrácí svou přitažlivost) a ožívají touhy po Božích věcech. Pokud bych to měl nějak shrnout, tak klíčovým aspektem živé víry je osobní vztah s Bohem (skrze Krista) a postupná vnitřní proměna člověka. Zajímavou kapitolou jsou tzv. skutky víry. U živé víry jsou skutky DŮSLEDKEM tj. člověk uvěřil, poznává (osobně, zkušenostně) Boha a na základě toho jedná a dělá skutky víry, kdežto u náboženství se snaží být skutky PŘÍČINOU.

Dalo by se říci, že náboženství je pravý opak živé víry. Jednoduše řečeno, je to mechanický systém. Živý vztah s Bohem byl nahrazen systémem. Místo přijímání, opětování a předávání Boží lásky je zde systém pravidel, zákazů, nařízení a rituálů, který se musí dodržovat, abychom si zajistili Boží přízeň a milost nebo aby se Bůh nenaštval a nepotrestal nás. Říká se tomu „život pod zákonem“ tj. život založený ne na vztahu, ale na dodržování souboru pravidel – zákona. U náboženství nezáleží na tom, jestli je člověk vnitřně proměňován, ale na tom, jestli dodržuje pravidla zákona a jak dobře funguje podle systému. Náboženský člověk má většinou taktéž víru v Boha, ale není to živá víra. Proto stále zdůrazňuji slovo „živá“, protože existuje i „mrtvá“ víra nebo též „náboženská víra“. Náboženská víra však nepřináší věčný život ani duchovní růst. Náboženství se neustále snaží získat Boží přízeň jednak dodržováním onoho systému a jednak svými skutky. Zatímco skutky živé víry jsou DŮSLEDKEM poznání Boží milosti a lásky, náboženské skutky se snaží být PŘÍČINOU získání Boží milosti a lásky. Živá víra touží svými skutky vyjádřit Bohu vděčnost za milost a přízeň, kterou UŽ MÁ, kdežto náboženství se svými skutky snaží získat Boží milost a přízeň, kterou JEŠTĚ NEMÁ.

Nebezpečí náboženství tedy spočívá v tom, že navenek vypadá jako živá víra v Boha, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jedná se o prázdnou vnější formu, která postrádá jakékoliv známky živého vztahu s Bohem. Díky tomu, že vypadá jako živá víra, velmi často odvádí hledající od skutečné živé víry v Boha, postupně udusí živý vztah s Bohem a výsledkem je celkový duchovní úpadek a zatvrzelost. Koneckonců, byli to právě náboženští vůdcové Izraele, kdo se snažili zabít Ježíše. Náboženství můžeme tedy jednoduše definovat takto:

O Bohu bez Boha.

(tj. pouhé intelektuální poznání Boha bez osobního vztahu s Ním)

Některé charakteristické rysy živé víry:

• Víra v existenci Boha – nejen věří, že Bůh existuje, ale plně se mu odevzdá a spoléhá na Něj a důvěřuje Mu.
• Převládá osobní poznání Boha, které je doplněno intelektuálním poznáním Boha.
• Láska (Boží, nikoliv ta lidská) – člověk chodí v Boží lásce a přirozeným způsobem jí předává dál do svého okolí – s nadsázkou by se dalo říct, že funguje jako žárovka.
• Pokora – na základě zkušenostního poznání poznal velikost Boží a Jeho milost skrze odpuštění hříchů (vysvětlím v samostatném článku) a díky tomu se před Ním sklání, protože pochopil svou nicotnost ve srovnání s Boží velikostí.
• Poslušnost (primárně vůči Bohu) – poslušnost je vyjádřením lásky a vděčnosti Bohu.
• Hluboký vnitřní klid, mír a pokoj – zde je myšlen Boží pokoj, nikoliv ten světský.
• Radost – skrze osobní vztah s Kristem zažívá vnitřní radost nezávislou na okolnostech.
• Vnitřní stabilita – pokud je život člověka vnitřně postaven na Kristu, stojí na skále a je stabilní.
• Vnitřní růst – v poznání Boha (skrze Ježíše Krista), člověk je postupně vnitřně proměňován, aby zrcadlil Boží charakter. Bible to nazývá „dorůstat do podoby Kristovy“.
• Život postavený na Kristu – základem je osobní, živý vztah s živým Bohem (skrze Ježíše Krista), nikoliv nějaký druh teologie (nauka o Bohu) či systém.
• Život z Boží síly – většina lidí žije z vlastních sil a proto jsou za pár let uhonění, uštvaní a vyhořelí. V dnešní době je to obzvláště viditelné. Bůh dává člověku vnitřní sílu a klid, aby snáze prošel těžké životní situace a měl sílu vůbec žít s Bohem.
• Trpělivost, vytrvalost.
• Odpouštění – člověk je schopen snáze odpustit (i když někdy to je opravdu těžké).
• Není schopen nikomu vědomě ubližovat ani páchat zlo, jako je tomu v případě náboženství.

Některé charakteristické rysy náboženství:

• Víra v existenci Boha - věří, že existuje, ale mnohdy má problém se na Něj spolehnout, protože si nikdy není jisté, zda vykonalo dostatečné množství skutků, aby získalo potřebnou Boží přízeň.
• Převládá intelektuální poznání Boha se sporadickými osobními zkušenostmi, které jsou spíše nahodilé.
• Dodržování pravidel, rituálů a různých nařízení.
• Dominantní postavení náboženských vůdců, kteří se snaží řídit život svých "oveček".
• Sklony k fanatismu tj. přehnané lpění na dodržování požadavků náboženského systému.
• Náboženské pokrytectví (sklony dávat svému okolí na odiv svou "zbožnost" a "pokoru") – náboženství se snaží stavět na obdiv své „poznání“ (intelektuální) Boha, své modlitby a půsty, aby na sebe upoutalo pozornost lidí a Boha ve snaze získat tak nějaké benefity (např. společenské uznání, obdiv, respekt, postavení, peníze apod.).
• Snaha zalíbit se Bohu, získat si Jeho přízeň – Boží milost je nepodmíněná – nedá se zasloužit. Musí se prostě jen přijmout. Pokud by se musela zasloužit, už to není milost. Tím, že se náboženství snaží získat svým snažením Boží milost, automaticky z této milosti vypadává.
• Sklony dělat s Bohem byznys (když udělám to a to, Ty na oplátku uděláš to a to) – v láskyplném vztahu není místo pro byznys. Láskyplný vztah je založen na vzájemném dávání.
• Zákonictví (dodržování pravidel a regulí je důležitější než láska, milosrdenství a vztah)
• Silné sklony k odsuzování, kritizování a pohrdání svým okolím kvůli hříchu či nedodržování "Božích nařízení" – náboženští lidé lidé si často připadají, že jsou něco víc než ostatní.
• Naprostá absence osobního vztahu s Bohem (skrze Ježíše Krista) – člověk není vnitřně proměňován, neroste ve vnitřním poznání Krista, ale spíše se jen zatvrzuje a postupně duchovně umírá. Pokud není vztah, zůstává jen prázdná vnější forma. Je to stejné, jako když není manželství mezi mužem a ženou postavené na vztahu, ale třeba na penězích nebo fyzické přitažlivosti. Prostě je to prázdné. Vztah je to, co všemu dává „šťávu“.
• Tvrdé, kamenné srdce neschopné soucitu – takový člověk jedná tvrdě až krutě se svým okolím, lidi vnímá spíše jako „věci“.
• Absence vnitřní proměny srdce (díky působení Krista v člověku) – srdce náboženského člověka se spíše časem stále více a více zatvrzuje.
• Sklony k elitářství a sektářství – pocit nadřazenosti a vyjímečnosti oproti ostatním. Typicky „jen my máme správné učení (teologii) a ostatním to musíme ukázat“
• Modloslužba – uctívání (líbání, klanění se, přinášení obětí, modlení se) soch, obrazů, relikvií, světců
• Strach – když nebudu dostatečně dobrý, Bůh mě odmítne, zavrhne apod.
• Život z vlastní síly – když nemá člověk osobní vztah s Bohem, nezbývá mu nic jiného, než žít z vlastních sil (protože díky absenci osobního vztahu do něj neproudí Boží moc, která by ho posilňovala)

Zmínil jsem jen některé hlavní aspekty. Některé se projevují více a některé méně výrazně, ale většinou jsou zastoupeny všechny nebo alespoň většina z nich. Také jsem se snažil v krátkosti ukázat hlavní rozdíly mezi živou vírou a náboženstvím, protože dnes v drtivé většině převládá náboženství, které je mylně považováno za „život víry“. Díky tomu má mnoho lidí odtažitý postoj k Bohu a životu víry obecně a přichází tak o možnost získat věčný život. Nepřispívá tomu ani historie, kdy náboženství napáchalo obrovské zlo ve jménu Boha. Je třeba si ale uvědomit, že pokud někdo něco koná ve jménu Boha, ještě to neznamená, že s tím má Bůh něco společného. Proto bych si přál, aby co nejvíce lidí sebralo odvahu a alespoň na chvíli odložilo předsudky, které jsou jim ohledně života víry denně předkládány, a podívalo se na život s Bohem objektivním a nezaujatým pohledem.