Camino 2019 - Úvod

Camino 2019

Camino Portugués (The Portuguese Way) - Portugalská cesta

V září 2019 jsem vyrazil na mé třetí camino. Toto camino však bylo jedinečné a zvláštní. Každé camino je jedinečné, ale toto bylo navíc i zvláštní díky tomu, že se mnou cestoval můj syn Kuba. Na tom by nebylo nic až tak moc zajímavého, kdyby mu nebylo 8 let ...

Takto vypadalo naše putování ...

... když jsem přijel z prvního camina, vyprávěl jsem mu, že když bude chtít a bude se na to cítit, může jet příští rok se mnou. To bylo v roce 2017. Když jsem se ho v roce 2018 zeptal, jak to vidí, odpověděl mi, že se na to ještě necítí a tak jsme se domluvili, že to necháme „uležet“. Během roku 2019 jsem průběžně vyzvídal, jak to vidí, abych měl představu, co a jak v něm ohledně camina zraje. Jednoho dne za mnou přišel a oznámil mi, že by chtěl jet. Docela mě to překvapilo, protože už jsem ani nedoufal, že by projevil zájem. Pokračoval jsem v průběžném vyptávání, abych se ujistil, že to není jen pouhý dětský rozmar, ale ukázalo se, že si za svým rozhodnutím stojí. V červnu 2019 jsme tedy zahájili přípravy. Museli jsme zařídit Kubovi pas, zjistit, jaké jsou legislativní požadavky na vycestování s dítětem a dokoupit Kubovi nějaké vybavení. Cestu jsme kvůli horku naplánovali na přelom září a října, takže jsme ještě museli požádat paní ředitelku z jeho školy o uvolnění. Vše proběhlo bez problémů a tak jsme se mohli v září vydat na cestu.

Je zajímavé, že ačkoliv se o to nijak nesnažím, nějak se mi poslední dobou daří vždy někoho v mém okolí „zblbnout“, aby se mnou vyrazil na camino. V roce 2017 jsem sice šel sám, ale další rok jsem „zblbnul“ mojí mami, která se v 64 letech vydala pěšky na více jak 200 km dlouhou cestu a tento rok se mnou vyrazil Kuba. Zatím tedy netuším, jak to bude příští rok – zda a s kým pojedu, ale začínám vnímat vnitřní potřebu zase někdy vyrazit na camino zcela sám. Každý způsob camina má své. Camino s přáteli je dobré, když se chcete odreagovat a mít na sebe více času. Když však člověk putuje sám, je to jedinečné v tom, že se může během cesty plně oprostit od běžných světských starostí, více se zanořit do svého nitra a přemýšlet o Bohu, o svém životě nebo o dalším směřování své životní cesty. Anebo prostě jen tak vypnout hlavu a nechat jí vyčistit.

Toto camino však bylo jiné – nešel jsem na cestu sám, nešel jsem na cestu ani s přáteli. Šel jsem se svým synem, což je jedinečný způsob cestování. Na tomto caminu jsem nebyl jen poutník. Byl jsem tam také jako otec, jako průvodce a jako ochránce. Najednou jsem neměl zodpovědnost jen sám za sebe – najednou tam byl někdo další, za koho jsem musel nést zodpovědnost. Už nestačilo myslet jen sám za sebe, ale bylo nutné myslet i za něj. Když putujete s nějakým dospělým člověkem, myslíte každý sám za sebe, ale tentokrát jsem musel myslet za dva. Kuba tam byl v roli syna, poutníka a přítele. Bylo nečekaně zajímavé sledovat během našeho putování, jak se jednotlivé role prolínají a doplňují. Během cesty jsem mohl mnohokrát pozorovat, jak v dětském nitru už tu a tam probleskují záblesky mužnosti a dospělosti, aby je vzápětí vystřídaly projevy dětské hravosti. Byly chvíle, kdy jsme si mohli povídat jako muž s mužem a byly chvíle, kdy naprosto zvítězilo jeho dětské srdce, když jsme o pár hodin později kupovali hračku, která se mu zalíbila.

Byla to i jedinečná příležitost naučit se věci, které bych se jinak asi nenaučil. Mít možnost pozorovat osmiletého kluka, jak se vyrovnává s těžkostmi putování, jaká rozhodnutí udělá ve vypjatých situacích, jak se postupně během putování mění a dozrává – to na jednodenním výletu neuvidíte. Ano, mohu říci, že na této cestě jsem se hodně naučil. Také mohu říci, že i Kubu naše společná cesta zocelila, že více dozrál a zmužněl. Tato cesta nás sblížila a prohloubila náš vzájemný vztah. Přestal jsem se na Kubu dívat jako na malé dítě – začal jsem ho více brát jako mladého muže, jako parťáka, jako kamaráda. I přes svůj relativně nízký věk dokázal, že je schopen překonávat obtížné situace aniž by se zhroutil.

Naše putování trvalo 17 dní. Za tu dobu jsme ušli zhruba 230 km. Zažili jsme krásné chvíle pohody, ale také vypjaté situace, které byly psychicky i fyzicky velmi náročné. Byly chvíle, kdy jsem se už obával, že jsem to trochu „přepískl“ a v duchu si říkal, jestli to byl opravdu dobrý nápad brát na takovou náročnou cestu dítě. Právě v těchto situacích se však Kuba projevil jako pravý „tvrďák“ a ukázal mi, že i přes svůj nízký věk to „dá“.