Camino 2019 - První den

Camino 2019

Camino Portugués (The Portuguese Way) - Portugalská cesta

První den cesty - začátek camina, etapa z Tui do města O Porriño, shánění vybavení, únava, malý zázrak

První den - Etapa Tui - O Porriño

Čekala nás první etapa ze španělského Tui do města O Porriño. Ráno jsme vstávali kolem půl sedmé, jednak protože jsme měli nařízeného budíka a jednak proto, že nás stejně vzbudili ostatní poutníci, kteří se chystali na cestu. Vstali jsme, zabalili se a vyšli z albergue. Bylo krásné slunečné počasí. Potřebovali jsme jít do turistického centra, abychom získali nějaké základní informace o caminu. V centru otevírali asi od 9:00, takže jsme měli hodinu čas. Našel jsem tedy na mapě poblíž našeho místa vyhlídku. Vypadala zajímavě a tak jsme se rozhodli, že se tam zajdeme podívat a až otevřou turistické centrum, půjdeme se zeptat na camino. Vyhlídka byla opravdu zajímavá. Byla to vlastně klášterní zahrada s kamennou terasou situovaná za klášterem. Z terasy byl částečný výhled na řeku, záliv a na město. Hezky jsme se pokochali výhledem, nafotili nějaké fotky, nasnídali se a pomalu se vydali zpátky do města.

Kolem deváté hodiny jsme přišli do turistického centra. Během cesty jsme narazili ještě na jednu vyhlídku, ze které byl krásný výhled na zbytek města a řeku pod městem. Bylo tam i dětské hřiště, které Kuba chtěl vyzkoušet a tak si tam chvíli blbnul na prolézačkách. Bylo zajímavé pozorovat jak se město probouzí. Když jsme kolem osmé vyšli, nikdo nikde nebyl, ale když už jsme kolem deváté procházeli městem, začínalo se probouzet a na ulicích bylo více a více lidí. Nakonec jsme našli turistickou kancelář a získali potřebné informace. Naštěstí v tomto centru paní uměla trochu anglicky, takže bylo možné se lépe domluvit. Dala nám plánek města a do něj zakreslila všechno, co jsme potřebovali. Potřebovali jsme najít nějaký supermarket s potravinami, aby jsme doplnili zásoby a pití. Pak jsme ještě museli někde sehnat plynovou bombu k vařiči, poněvadž plynové bomby není možné převážet letadlem. Jak jsem již několikrát říkal, plynové bomby se ve Španělsku neprodávají ve sportovních potřebách ani v outdoorových prodejnách, ale v železářství. Podle plánku jsme nakonec pod troše hledání našli železářství. Požádal jsem prodavače, aby nám dal nějakou plynovou bombu, která by pasovala na náš vařič. Dokonce se mi podařilo říct, že chci nějakou malou, aby nám nedal příliš velkou která by byla těžká do batohu. Prodavač za chvíli přišel s takovou opravdu malou bombu, která pasovala na náš vařič. Poslední věc, kterou nám zbývalo sehnat, byla poutnická mušle. Znovu jsme se vrátili na informace a zeptali se, jestli tam mají mušle na prodej. Žádné neměli, ale paní nám do mapy nakreslila, kde je prodejna suvenýrů a kde by je měli mít. Když jsme prodejnu našli, tak byla zavřená. Navíc jsme omylem málem vlezli někomu do domu, protože jsme si spletli vchod do prodejny s vchodem do domu. Mezitím jsme zjistili že Kuba někde ztratil lahev s pitím, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme znovu podívat na vyhlídku, kde jsme předtím snídali, jestli tam ta láhev nevypadla.

Během cesty jsme si všimli, že nad městem létají dvě helikoptéry. Když jsme přicházeli k vyhlídce, tak k našemu překvapení obě tyto helikoptéry začaly přistávat nedaleko vyhlídky. Byli jsme překvapeni, jak to bylo dokonalé načasované. Helikoptéry přistávaly akorát při našem příchodu. Hned jsme vytáhli foťáky a začali všechno fotit a filmovat. Kuba byl natolik odvážný, že šel blízko helikoptérám a chtěl si je natočit, ale zapomněl si zapnout kameru, takže se mu nakonec natáčení nepovedlo. Naštěstí jsem rychle přehodil objektivy na foťáku a pomocí teleobjektivu nafotil vše v poměrně dobrém detailu. Byly to policejní helikoptéry a policisté tam něco řešili a po krátké době zase odletěli. Byl to pro nás dobrý zážitek a myslím, že kdyby jsme ho chtěli naplánovat, tak se nám to vůbec nepovede. Prohlédli jsme okolí vyhlídky, ale láhev nenašli. Už jsme byli oba trošku nervózní z města a z městského ruchu, tak jsme už spěchali, aby jsme vyšli z města a dostali se na trasu. Nicméně chozením po městě jsme nachodili 4 km navíc, které, jak se později ukázalo, nám velmi chyběly. Vybaveni vším potřebným jsme vyšli z města a pokračovali podle patníků po trase směrem Santiago.

Časem se však ukázalo, že jsme trochu podcenili to chození po městě. Byli jsme zhruba 5 km od dalšího města, když Kubu začaly strašně bolet nohy a nemohl už dál. Do města nám chybělo asi 5 km a to byly právě ty čtyři až pět kilometrů, které jsme nachodili po městě během shánění vybavení. Tak jsme se pomalu ploužili a pořád jsem Kubu povzbuzoval a přesvědčoval, že tam dojdeme, když tu náhle vedle nás zastavilo bílé auto, ze kterého vylezla paní a začala něco povídat. Pochopil jsem, že nám vysvětluje, že někde kilometr nad vesnicí je nějaké místo na odpočinek nebo dokonce na ubytování. Moc se nám nechtělo se někam vracet nebo to vzdávat kousek před cílem. Město do kterého jsme šli bylo O Porriño. Paní nakonec řekla, že jede do O Porriña a nabídla nám, jestli tam nechceme odvézt. Vzhledem k tomu, že Kuba vypadal, že to opravdu nedá, jsem souhlasil. Naštěstí nás svezla zhruba na 110. km od Santiaga, takže jsme s „odřenýma ušima“ splnili podmínku ujít posledních 100 km pěšky, abychom získali certifikát. Nebyla to naše lenost nebo naše touha podvádět, ale nutnost. Později, když se Kuba rozchodil a zvykl si na každodenní chůzi, dával bez problému 16 až 18 km denně. Nyní však zvyklý nebyl, tak jsem to nechtěl „rvát přes závit“. Paní byla dokonce tak moc ochotná, že nás zavezla až přímo před albergue. Byli jsme jí moc vděční. Kuba totiž vypadal jako že má opravdu dost.

V albergue jsme se zaregistrovali a ubytovali se. Chvíli jsme odpočívali a pak se vydali na nákup. Nakoupili jsme nějaké základní potraviny, něco na zub a vrátili se na ubytovnu. Pak jsme povečeřeli, udělali večerní hygienu a šli spát. V této ubytovně byly naštěstí sprchy řešené formou sprchovacích boxů, kde se mohl každý sprchovat samostatně. Ve snaze namasírovat nám nohy jsem nám oběma namazal nohy speciální španělskou kafrovou mastičkou, která je tak silná, že některé lidi s citlivější pokožkou prostě spálí. Kupodivu tentokrát spálila i mě. Já i Kuba jsme měli červené nohy a já dokonce i krk, protože jsem si namazal i ramena, která mě bolela od batohu. Kubu nohy pálili tak, že si je musel jít osprchovat a mastičku smýt. Při té příležitosti se celý zlil ve sprše, takže pak běhal po ubytovně v mokrém tričku. Později mi Kuba prozradil, že už byl tak unavený, že se modlil, aby Bůh někoho poslal, aby nás odvezl až do města. Tak skončil první den našeho putování.

Hned první den jsme zažili toto malé dobrodružství. Na ubytovně bylo takové horko, že jsme ani nespali ve spacácích, ale jen tak bez přikrytí na posteli. Kupodivu i v takovém horku se nám spalo dobře. Myslím, že to bylo dáno hlavně tím, že jsme byli oba pořádně unavení. Byli jsme tedy ve městě O Porriño, které je vzdálené od Santiaga zhruba 105 km. Tak jsme dokončili první etapu.