Camino 2019 - Den nula

Camino 2019

Camino Portugués (The Portuguese Way) - Portugalská cesta

Přípravy na cestu, zmatky na letišti, let Praha - Stansted - Porto, zmatky s časem, cesta autobusem Porto - Valenca, dosažení cíle - Tui.

Den nula - přílet do Porta a přesun do Tui - výchozího bodu naší poutě

Náš  "den nula" začal brzy ráno. Vstávali jsme po třetí hodině ranní a kolem čtvrté jsme sedali do auta a vyráželi směr Praha. Den předtím jsem finišoval přípravy a měl fůru práce, takže jsem šel spát po 11 hodině i když jsem měl původně v plánu jít spát kolem 9:00, abych se alespoň trochu vyspal. Takže nakonec jsem spal se zhruba čtyři hodiny, ale kupodivu jsem nebyl nějak zásadně unavený. S Kubou jsme se už těšili. Cesta na letiště probíhala v pořádku a plynule bez problémů i když na dálnici byly jako vždy nějaké uzavírky. Při příjezdu na letiště jsme trochu zazmatkovali, díky čemuž nás manželka odvezla rovnou na terminál 2. Měl jsem radost že nás odvezla až na terminál.

Měli jsme dost času a tak jsme si s Kubou všechno v klidu prohlédli a dali svačinku. Po svačince jsem chtěl ještě zkontrolovat z jaké gate letí náš let. Snažil jsem se ho vyhledat podle čísla na letence, ale stále nic. Lehce jsem znervózněl a šel se raději zeptat na informace, jakže je to s tím letem. Tam jsem s trochou zděšení zjistil, že náš let neletí z terminálu 2, ale z terminálu 1. Byl jsem zvyklý létat z terminálu 2 a tak jsem automaticky šel opět na terminál 2 jako každý rok. Jenže tentokrát však byl rozdíl v tom, že jsme neletěli přes Barcelonu, jako každý rok, ale přes Londýn. Přesně jsem nepochopil v čem je rozdíl, ale souviselo to nějak s opouštěním prostoru Evropské unie. Takže když se letělo přes Londýn, bylo to bráno jako let mimo EU. Lety mimo EU odlétají z terminálu 1. Myslím, že tak nějak to bylo. Ať tak nebo tak, bylo to na poslední chvíli a tak jsem narychlo začal zjišťovat kde je terminál 1 a jak se tam dostanu. Byl jsem už dost nervózní, protože jsme museli přeběhnout celé letiště, projít bezpečnostní kontrolou a potom ještě pokračovat dlouhou cestu k výchozí gate. Při letištní kontrole jsem byl už hodně nervózní a tak se mi povedlo způsobit drobný zmatek, když jsem nemohl najít svůj kapesní nůž. Myslel jsem, že mi ho zabavili. Tak jsme ho chvíli hledali až jsem zjistil, že jsem ho nevědomky dal do lékárničky. Měl jsem také obavy, jak projde Kuba kontrolou a jestli nebudou dělat nějaké problémy. Sice jsme museli jít k extra úředníkovi, aby zkontroloval dítě, ale jinak všechno probíhalo standardně i kontrola proběhla bez problémů. Úředníci byli ochotní ve všem nám vyšli vstříc.

Na poslední chvíli se nám podařilo dorazit, či spíše doběhnout na gate, která se právě otevírala. Poprvé jsem si užíval to, že jsem nám zaplatil přednostní nástup. V klidu jsme nastoupili, v klidu si uložili batohy a pak teprve nastupovali ostatní. Myslím, že to tak udělám i příště a že těch pár stovek navíc za to stojí. Do letadla se jelo autobusem, takže Kuba byl překvapený, že nenastupujeme rovnou, ale nejprve jedeme autobusem k letadlu. Když jsme se pohodlně usadili v letadle, objevil se drobný problém – Kuba začal potřebovat na záchod. Vzhledem k tomu, že jsme těsně před startem vypili každý tři čtvrtě litru limonády (protože jsme s sebou měli láhve, které jsme chtěli dále používat na pití, ale do letadla se nesmí nosit víc jak 100 mililitrů vody, tak jsme tu limonádu vypili, poněvadž nám bylo líto jí jen tak vylít). Takže když jsme tu limonádu do sebe nalili, začala chtít ven :-) . Museli jsme tedy ukecat letušky, aby nás pustili na záchod i když letadlo neletí. Vzhledem k tomu, že Kubík je dítě tak nám vyšly vstříc. Já jsem na tom byl o trochu lépe, tak jsem si počkal až letadlo vzlétne a záchod bude odemčený.

Po nástupu byl Kuba zklamaný z toho, že sedíme každý na jedné straně uličky, ale naštěstí jsi s námi jedna paní vyměnila místo, takže jsme mohli sedět vedle sebe v jedné řadě. Kubovi to udělalo velkou radost, protože byl trochu nervózní z toho jak bude let probíhat. Měli jsme odlétat v 6:35, ale nakonec jsme odlétali zhruba v 6:45. Ze začátku byl Kuba trochu nervózní, ale pak se mu to začalo líbit a let si užíval. Při startu se mu sice udělalo trochu špatně od žaludku, ale to jsme vyřešili „antiblinkacím“ lízátkem, které jsem prozřetelně kupil před odletem v lékárně. Podle Kubovo slov „zabralo na první líznutí“ :-) Nevolnost jsme tedy zažehnali lízátkem a tak si dál mohli nerušeně užívat let.

Mezipřistání jsme měli v Londýně. Nebylo to sice přímo letiště Heathrow, ale letiště Stansted vzdálené asi 60 km od Londýna. Nám to však bylo vcelku jedno, protože jsme jenom přesedali, takže jsme ani z letiště nevyšli. Bylo legrační jaké zmatky vyvolal časový posun, který mají v Londýně. V Anglii mají o hodinu méně, takže podle letenky let trval jenom hodinu i přesto že trval dvě hodiny. Podle našeho času jsme měli přiletět v 9:35, ale podle londýnského času jsme přiletěli v 8:35. Další úsměvnou věcí bylo, že po příletu jsme museli projít vstupní pasovou kontrolou a po pár metrech zase projít výstupní pasovou kontrolou. Z legislativního hlediska jsme totiž po příletu vstoupili na britské území a při odletu ho zase opustili. Takže jsme strávili asi hodinu a půl na britském území :-). Počkali jsme na náš let a tentokrát v klidu došli ke správné gate. Předtím jsme museli opět projít bezpečnostní kontrolou. Tam se přihodila taková drobnost, že i když jsem všechno odložil, tak detektor kovů pořád pískal, takže mě museli ještě prohlédnout na extra rentgenu. Naštěstí to bylo jednoduché že jsem se postavil na 2 šlapky v bráně roztáhl ruce a oni mě oskenovali. Když zjistili, že je všechno v pořádku, pustili nás dál. Po příchodu ke gate jsme trochu tápali, protože tam byl dlouhý chumel lidí a my jsme nevěděli, která fronta je přednostní nástup. Naštěstí se za chvíli všechno vytřídilo a my jsme opět prošli rychle díky přednostnímu nástupu. Nastoupili jsme do letadla, ale Kuba měl zase zklamání, že sedíme opět přes uličku. Chvíli na mě smutně koukal až mi to nedalo. Dodal jsem si odvahy a zeptal se pána, který seděl vedle nás, jestli by si se mnou neprohodil sedačku. Rád souhlasil, dokonce říkal, že je to pro něj tak lepší. Takže jsem seděl se šťastně se tvářícím Kubou. Trochu jsem se musel pousmát, když přišla letuška a toho pána, který nám uvolnil sedačku, přesadila na další sedačku kvůli rozbitému bezpečnostním pásu. Takže ten pán měl během chvíle už třetí sedačku. Nevolnost při startu jsme rozehnali dalším lízátkem. Pak jsme vzlétli. Zbytek letu probíhal bez problémů zcela standardně. Při přistání Kuba trochu fňukal, že má zalehlé uši a že ho bolí, ale pak to nějak překonal a už to bylo dobré. Když jsme vylétali z Prahy, pršelo a bylo takové zamračené počasí. Když jsme přiletěli do Londýna, bylo typické anglické počasí tj. zataženo a deštivo. Po příletu do portugalského Porta se naštěstí počasí umoudřilo a bylo už takové jarní.

V Portu nastal opět zmatek s časem. Přilétli jsme ve 12:45 podle našeho času. Autobus do Valencii měl jet ve 13:30. Tak jsem si řekl že si dáme svačinku a budeme čekat na autobus. Po svačince jsme se přesunuli na zastávku která byla přímo vedle východu z letiště a čekali jsme. Ve 13:30 jsem už napjatě očekával příjezd autobusu, ale nic nepřijelo. Když ani po 20 minutách žádný autobus nepřijel, začínal jsem být už nervózní. Už jsem byl docela unavený z cestování letadlem a tak jsem chtěl být co nejdříve na trase. Po 40 minutách zpoždění jsem už začínal mít dost a chystal jsem se obvolávat ty autobusové společnosti, aby nám někdo vysvětlil, kde je háček. Naštěstí jsem se nikam nedovolal a až když o hodinu a půl později přijel autobus, došlo mi to. V Portugalsku je totiž londýnský čas a my jsme přijeli vlastně o hodinu dřív :-). Ve skutečnosti měl autobus asi jenom 10 minut zpoždění, což je normální. Netušil jsem, že v Portugalsku je také čas o hodinu zpátky. Musel jsem se tomu pousmát, jak snadno člověk nalítne. Konečně jsme se naskládali do autobusu a vyrazili do Valencii. Dostal jsem i slevu na Kubu, takže dohromady jsme platili asi 15 Euro. Kuba se nejdřív rozčiloval, že zase pojede autobusem, ale když zjistil, že to bude zhruba hodinu a půl, tak se uklidnil a čas si zkrátil hraním na telefonu. Konečně jsme kolem čtvrté hodiny odpoledne vystoupili ve Valencii.

Valencia je příhraniční portugalské město těsně sousedící se Španělskem. V těch místech tvoří hranici mezi Španělskem a Portugalskem řeka Míño (čte se míňo). Je to tak blízko, že se dá v pohodě přejít pěšky do Španělska. Stačí přejít most přes řeku a jsme ve Španělsku. Tam opět nastává časový paradox, protože ve Španělsku platí čas jako u nás, což znamená o hodinu více oproti londýnskému a portugalskému času. Takže po překročení řeky se musí hodinky srovnat na náš čas. Prostě na jedné straně mostu je o hodinu méně a na druhé o hodinu více :-). konečně jsme překročili most přes řeku a vstoupili do Španělska, do města Tui. Tui je velice krásné, starobylé pohraniční město. Postupně jsme se propletli starobylými uličkami tvořenými starými kamennými domy až jsme došli k albergue. Bylo asi půl sedmé, když jsme se chtěli ubytovat, ale paní nám řekla, že ještě musíme mít credencial. Takže jsme honem narychlo museli běžet do katedrály, která byla asi o dva bloky výš, tam si koupit dva credencials, zase se vrátit do albergue a tam se konečně ubytovat. Albergue v Tui je moc hezký, postavený ve starobylém klášterním stylu, tudíž stará kamenná stavba. Byl tam i hezký dvorek se sušárnou na střeše. Koupelna sice už tak hezká nebyla, ale to nám zase tak moc nevadilo. V koupelně byl jeden záchod, umyvadlo a potom asi 4 sprchy, které ani nebyly oddělené závěsem, takže se všichni sprchovali v jednom společném prostoru. Po zabydlení jsme udělali večeři a trochu něco nafotili. Kuba od začátku budí všude pozornost jako dítě na caminu. První obdiv sklidil v anglii od paní na pasové kontrole dál už průběžně od poutníků, které jsme na caminu potkali.

Když se setmělo šli jsme si lehnout, aby jsme byli připraveni na další den. Další den, byl naším startovním dnem – naše camino doopravdy začne. Během večera všude kolem zvonily zvony a tak jsme si říkali, jak to asi bude vypadat v noci a že nás to bude budit. Kupodivu zvony v noci nezvonily, takže je asi na noc vypínají. Každopádně se nám spalo úplně nádherně a kupodivu skoro nikdo nechrápal kromě mě :-)