Camino 2018 III.

Camino 2018

Camino Inglés (The English Way) - Anglická cesta

Jsme druhý den na caminu. Plán je jednoduchý - vyrazíme na Camino Inglés a pak uvidíme, jak to bude mami zvládat a když to bude OK, tak si dáme ještě Camino Finisterre. Ke každé jednotlivé části vložím pár fotek - pokud by jich někdo chtěl vidět více, najde je v galerii.

Neda - Miño. Den "D" + 3

Mapa druhé etapy Neda - Miño cca 26 km ...

... a zase nějaké fotečky ...

Probrali jsme se do deštivého rána. Jak jsem již dříve zmiňoval, počasí se v těchto částech Španělska může měnit ze dne na den. Včera bylo slunečno, že jsme chodili v tričku a kraťasech a dnes jsme museli vyndat bundy. Postupovali jsme příměstskými oblastmi, občas parky směrem k Miñu. Zajímavější pak byla druhá část etapy, která vedla více lesy a parky. Když se jde ve dvou, je větší riziko, že sejdete z cesty, protože jdete, zaberete se do hovoru a najednou máte pocit, že jste už nějak dlouho neviděli patník s mušlí. Občas se nám to stávalo. Druhým chytákem na postrašení byly neaktuální mapy. Nebo spíš  neaktuální trasy camina na mapách. Stávalo se totiž, že jsme šli poctivě podle patníků, ale trasa vyznačená na mapě vedla jinudy. Preferovali jsme aktuální trasu vyznačenou patníky. Než jsem si toho všiml (že trasa na mapě může vést jinudy), tak mě to párkrát vyděsilo, když kouknu do mapy a trasa vede několik km vedle :-).  Po cestě jsme se jako správní poutníci najedli "na stojáka" na zastávce autobusu a pak pokračovali dál. Tímto způsobem jsme došli až do Miña. Lehce promočení a unavení, ale jinak spokojení, že jsme zvládli další etapu. Pro tyto případy (kdy jdete celý den v dešti) je dobré mít věci v batohu zabalené ještě do igelitových pytlů bez ohledu na to, jak moc výrobce tvrdí, že je batoh je nepromokavý - on ty mokré věci nosit nebude :-). V Miñu jsme začali hledat albergue, ale nedařilo se nám to. Někdy je albergue hodně "zastrčený" a musíte ho chvíli hledat. Nakonec se "zadařilo" a albergue jsme našli. Byl to asi jediný algergue, kde nás bylo málo. Myslím, že celkem jsme tam byli čtyři. Já, mami, jeden nizozemec a paní z Pretorie. S oběma jsme měli zajímavý rozhovor. Během rutinní přípravy tj. vybalit, osprchovat, převléct a uvařit něco k jídlu jsme postupně zapředávali rozhovor s ostatními. Poutník s Nizozemí měl za sebou zajímavý příběh. Byl totiž vyléčený alkoholik. Už se přesně nepamatuji, proč začal pít, ale měl to v rodině a pil už od mládí. Postupně vysvětloval, že se přihlásil k Anonymním alkoholikům, což je sdružení, kde se anonymě setkávají alkhoholici, kteří se rozhodli přestat pít a společně podstupují léčebnou terapii. Vysvětlil  nám, že po určité době, kdy zůstanou "čistí" dostanou něco jako diplom, kde je potvrzeno, že zvládli být bez alkoholu určitou dobu. Měl radost, že ten diplom získal a těšil se, protože se už blížil k získání dalšího diplomu, který by potvrzoval další (a delší) období bez alkoholu. Vyprávěl, že v rámci své rehabilitace cestuje na kole a že už ujel něco kolem 2 000 km a měl v plánu cestovat dál po Evropě. Zajímalo mě, jak to financuje, tak jsem se ho zeptal - bylo to jednoduché - on byl veden jako nemocný a byl na nějaké obdobě naší "nemocenské" s tím, že právě v rámci své léčby jezdil na kole. Tak mě tak napadlo, jestli bych neměl začít také pít, abych pak mohl více cestovat :-)  Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Aina, což byl Estonec, kterého jsem potkal na své první cestě do Španělska v roce 2000. On měl také nějaké zdravotní potíže a tak mu doktor doporučil, aby cestoval. Projel stopem celé Rusko, pak o tom napsal knížku a z prodeje té knížky financoval své další cesty.

Paní z Pretorie (jižní Afrika) vyprávěla neméně zajímavé věci. Díky tomu jsem si uvědomil, že se zde máme velmi dobře i s těmi drobnými neduhy, které se tu občas vyskytnou. Říkala, že v Pretorii je prakticky nemožné jít někam na trek jen tak sám. Je tam vysoké riziko, že vás někdo okrade nebo zabije. Vysvětlovala takový paradox - lidé jsou tam dobří a vlídní, pozvou na jídlo, ale kvůli třeba mobilu jsou schopní vás zabít. Její angličtina byla trochu horší, takže jsem jí nerozumněl úplně všechno, ale říkala příklad, kdy byl dům obehnaný vysokým plotem, zebezpečen vším možným a stejně se ho několikrát snažil někdo vykrást. Také vyprávěla příběh, kdy buď ona nebo někdo jiný šel v doprovodu s vojákem a přepadli je dva nebo tři zloději. Nedořekla ale, jak to dopadlo - vzhledem k tomu, že mi ten příběh vyprávěla živá, tak to asi ten voják zvládl. Docela mě překvapilo, když říkala, že jezdí propagovat camino a že v Pretorii o něj začíná být velký zájem. Lidé chtějí svobodně cestovat bez obavy, že je někdo zabije. Líčila, jak se vydala brzo ráno na cestu a když šla lesem, neustále se ohlížela a trnula strachy, kdy někdo vyskočí a něco jí udělá - musela si neustále připomínat, že není v Pretorii ... Myslím, že bychom měli být rádi za to, co tu máme.

Na caminu je příjemné to, že po příchodu do albergue a oné "rutině" máte relativně čas posedět s ostatními poutníky a povídat si s nimi. Někdy se dozvíte docela zajímavé příběhy - stačí se zeptat na důvod, proč šli na camino. Můžete poznávat různou mentalitu různých národností a někdy je to docela obohacující a někdy si zase uvědomíte, jak se máme dobře. To se mi stalo při prvním caminu, kdy jsem mluvil s jedním korejským studentem, který byl z korejského systému fungování opravdu nešťastný. Jak mi to postupně popisoval, byl jsem stále radši, že jsem v Čechách ... Když jsme se všichni dostatečně vypovídali a napapali, byl už večer a šlo se spát. Krásně jsme se vyspali, protože nikdo nechrápal ...