Camino 2018 II.

Camino 2018

Camino Inglés (The English Way) - Anglická cesta

Dnes je náš velký den - začínáme camino. Plán je jednoduchý - vyrazíme na Camino Inglés a pak uvidíme, jak to bude mami zvládat a když to bude OK, tak si dáme ještě Camino Finisterre. Ke každé jednotlivé části vložím pár fotek - pokud by jich někdo chtěl vidět více, najde je v galerii.

Ferrol - začínáme. Den "D" + 2

Mapa první etapy Ferrol - Neda cca 13 km ...

... a nějaké fotečky ze "startu".

Ráno jsme se probudili v našem útulném pokojíčku, rychle se nasnídali a vydali se na zastávku autobusu, který nás dovezl na centrální autobusové nádraží. Zakoupili jsme jízdenky a šli na nástupiště. Trochu jsme zazmatkovali, protože jsme si spletli odjezdové nástupiště s příjezdovým. Jak tak čekáme a stále nic se neděje, lehce jsme znervózněli a šli se zeptat nějakého řidiče, jestli stojíme dobře - no dobře, "zeptat" je poněkud barvitý výraz a neodpovídá mojí silně omezené zásobě španělských slovíček - prostě jsme mu ukázali lístek a on nás nasměroval na správné nástupiště - tak jednoduché to bylo :-). Pak už jsme jen nasedli do autobusu a vydali se do Ferrolu, kam jsme dorazili asi za 40 min.

Měli jsme v plánu dokoupit pár věcí, které budeme potřebovat během camina - plynovou bombu na vaření, kafrovou mast a nějaké jídlo. Za každou z těchto položek se skrývá drobná epizodka. Jako první jsme začali hledat turistické informační středisko - naštěstí bylo vyznačené na mapě a tak jsme s pomocí navigace směle kráčeli přímo k němu. Inu což, moderní poutník nedá bez navigace "ani ránu" :-) . 

Epizodka první - mastička

Na mém prvním caminu mi jedna dívčina ukázala španělskou kafrovou mastičku - spíš by možná bylo lepší říct "oheň v tubě". Ona ta mastička je totiž dost silná. Když jsem jí poprvé použil (při prvním caminu), měl jsem pocit že mi hoří nohy. Když jsem po příjezdu z prvního camina namazal touto mastičkou dcerce nohy, tak jí zrudly a hodně pálily až z toho brečela - až pak jsem si všiml, že na mastičce je uprostřed textu nějaká zmínka o "12 años" tj. 12 let, takže jsem usoudil, že bude asi pro děti starší 12ti let - nu což, chybka se vloudila. Naštěstí jí to za chvíli přešlo a byla OK. Když si ale s tou mastičkou později namazala nohy mami, stalo se jí totéž. V jejím případě jí ty krásně rudé nohy vydržely ještě asi druhý nebo třetí den. Bylo vidět, že mastička je opravdu silná, jak by řekl španěl "muy bueno". Ať tak či tak, nedám na ní dopustit. Takže se tak suneme ulicemi a najednou mám pocit, že jsem zahlédl na zdi vývěsní štít lékárny. Rychle zajdem dovnitř a paní prodavačce slavnostně ukážu fotku mastičky (mám jí vyfocenou, abych nemusel pracně španělsky vysvětlovat, co že to vlastně chci) a že chci dva kousky. Paní se trochu usmívala a já nevěděl, co jsem řekl špatně, nebo zda jsem právě nezpůsobil nějaké mezinárodní foux paux. Paní mě v zápětí vyvedla z omylu - byly jsme sice v lékárně, ale ve zvířecí ... :-)) Tak jsme se všichni zasmáli a my pokračovali dál k infocentru.

Když jsme tam dorazili, bylo prázdné, takže jsme měli dost prostoru na to, abychom se na vše pořádně vyptali. Naštěstí v infocentrech většinou umí anglicky, tak jsme zjistili vše potřebné tj. kde je lékárna, kde je začátek camina a dokonce kde seženeme tu bombu na vaření. Byl jsem překvapen pánovou ochotou - když jsem se zeptal, kde seženu tu plynovou bombu, sice nevěděl, ale začal jí normálně shánět - projel internet, začal obvolávat obchody a když konečně našel obchod, kde by jí mohli mít, tak nám vše pečlivě vyznačil do plánku města a ještě přilepil lístek se španělským výrazem pro bombu k vařiči - "bombona de camping gas". Zakoupili jsme si credencials a vydali se hledat lékárnu a začátek camina. Lékárnu jsme našli dle popisu snadno, zakoupili dva "ohně v tubě" a pokračovali hledat prodejnu s plynovými bombami.

Epizodka druhá - plynová bomba

Po delším tápání a bloudění (nemohi jsme to podle plánku najít) se nám podařilo najít onen doporučený krámek. Když jsme tam vešli, zdálo se nám divné, že to tam vypadá jako v kanceláři. Nejistě jsem se zeptal, jestli tam někdo mluví anglicky, ačkoliv jsem dopředu znal odpověď - "NO". Název obchodu byl stejný jako na papírku, co nám dali v infocentru, ale něco se mi nezdálo. To "něco" bylo, že to je sice firma, která prodává plynové bomby, ale ty velké, které se používají ke sporákům na vaření - prostě to byla objednávková kancelář, kde se daly objednávat propan-butanové bomby :-) Takže zase společné zasmátí a jedna ochotná slečna, která uměla pár slov anglicky se nám snažila vysvětlit, kde by jsme tu bombu mohli sehnat. Když jsme to nechápali, ochotně s námi vyšla na ulici a snažila se nám to ukázat. Sice jsme to úplně nepochopili, ale vydali se směrem, kterým ukazovala a hledali školu o které mluvila - nějak jsme vydedukovali, že krámek je naproti škole. Po chvíli jsme našli školu - podle kraválu, protože byla zrovna přestávka. A najednou ... ejhle ... vidíme železářství. Ihned jsem si vzpomněl, že při mém prvním caminu jsem bombu sehnal také v železářství (až poté, co jsem celé dopoledne chodil po městě a ptal se ve všech outdoorových a sportovních prodejnách). Jak jsem upozorňoval v článcích o vybavení, ve Španělsku se bomby k vařiči neprodávají v outdoorových prodejnách, ale v železářství tj. ferreteria. Prodavači jsem přesně přečetl z papírku, co potřebuji, on přinesl bombu, já vyzkoušel, jestli pasuje na náš vařič, zaplatil, muchas gracias a adios. Jenže mezitím bylo už po poledni a nám trochu vyhládlo, tak jsme se ještě vydali hledat nějaký obchod s potravinami.

Epizodka třetí - jídlo

Jak tak chodím s mapou a telefonem po ulici a snažím se najít krámek, přistoupí ke mě nějaká paní a spustí. Říká se, že španělština je hned po japonštině druhá nejrychlejší řeč na světě - myslím, že to tak bude. Asi pronesla jednu větu ve které jsem jako světlo na konci tunelu zaslechl něco jako "buscas", což je sloveso "buscar" tedy "hledat". Pochopil jsem, že se ptá, co hledám. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že hledám krám s jídlem, ale moc mi to nešlo - naštěstí paní pochopila a nasměrovala nás na obchodní třídu, kde jsme si mohli dokoupit potřebné jídlo. Dokonce nám i vysvětlila, do jakého krámu jít, že je levnější než ostatní. Tyto levné krámky se jmenují "DIA" a nemají vůbec nic společného s prodejem produktů pro diabetiky. Poděkovali jsme a vydali se hledat ty krámky. Po nějaké době jsme uspěli, nakoupili jsme si zásoby a "obědo-svačinu", protože už bylo odpoledne. Sedli jsme si na ulici na lavičku a dali se do hodování. Zpočátku jsem si připadal trochu "blbě" a cítil se jako "socka", protože jsme ještě neměli poutnické mušle a tak jsme vypadali spíš jako bezdomovci než jako poutníci. Ale hlad je hlad a tak jsem "blbé" pocity prostě zajedl - hlavního cíle, tj. plného břicha, bylo dosaženo, tak jaképak pocity :-).

Epizodka čtvrtá - začátek camina

Takže jsme měli téměř vše posháněno (kromě mušlí) a s plnými břichy se konečně vydali hledat začátek camina. Na informacích jsme se dozvěděli, že mušle mají v trafice nebo v prodejnách se suvenýry. Po nějaké době jsme konečně na jednu trafiku narazili. Zakoupili jsme si tam mušle a ochranné, vodotěsné obaly na naše credencials. A pak jsme konečně došli na kakonec města až do přístavu ... a začali hledat začátek camina. Z popisů jsem věděl, že zaprvé je tvořen kamenným obeliskem a zadruhé, že se hledá špatně. Chvíli jsme se motali po přístavu a nic. Nakonec jsem si v hlavě pečlivě zformuloval španělskou větu a statečně vykročil směrem k policistovi, protože jsem předpokládal, že to bude osoba nejpovolanější, aby nám ukázala tajemný začátek camina. Asi jsem se zeptal dobře, ale odpovědi jsem nerozuměl. Stále ukazoval směrem k restauraci, ale nějak mi stále nedocházelo, jak může začátek camina souviset s restaurací. Když policista viděl, že je to marné, pronesl anglicky "white car" a tak jsem začal v záplavě zaparkovaných aut hledat bílé auto. No, nějaké jsem zahlédl, tak jsme hezky poděkovali a vydali se směrem k onomu autu ... a světe div se, kousek opodál stál i ten obelisk - opravdu na místě, kde bychom ho vůbec nehledali. Takže následovala klasika - vytasit mobily udělat X fotek na X způsobů a ještě požádat servírku, aby nám udělala společné fotky. Ona se jen smála, když jsme si jí zeptali, jestli by jí to nevadilo - řekla, že je na to zvyklá. Když teď nad tím přemýšlím, ani nevím, jak jsme mohli rozumět, ale pochopili jsme to. Pak zase zpátky přes celé město a pokračovat k prvnímu albergue. Nejironičtější na tom je, že camino začíná na západním konci města, ale pokračuje přes celé město východním směrem. Takže do města přijedete zhruba ze severu do centra, jdete 2 km na západní okraj, tam se vyfotíte s kamenem a pak jdete zase ty 2 km zpátky, aby jste pokračovali východním směrem :-) Ale co, když camino, tak pěkně od začátku. A fotečka s kamenem také není k zahození :-).

Epizodka pátá - WC

Když jsme se vraceli, chtělo se mi už docela na záchod. Byli jsme ve městě, všude dlážděné ulice, nikde žádné křoví. Když jsme míjeli trafiku, kde jsme kupovali mušle, napadlo mě zeptat se, jestli není někde veřejné WC. Zkoušel jsem to španělsky, paní se usmála a sdělila mi, že mohu mluvit anglicky. Oznámila mi, že WC tu nikde není, ale že se mám zeptat naproti v restauraci. Trochu jsem váhal, když jsem si vzpomněl, jak v mnoha českých restauracích visí cedulka "WC jen pro hosty" a očakával vyhazov. Avšak opak byl pravdou. Paní v restauraci byla velmi ochotná, ukázala mi, kde je WC. Navíc bylo krásně čisté, prostě "jako doma".

Opakovaně jsem byl překvapen přístupem španělů - nevzpomínám si, že bych někdy narazil na nějakého mrzouta či neochotného člověka. Pokud jsem něco potřeboval, lidé nám velmi ochotně vycházeli vstříc. A bylo jedno, jestli to byla prodavačka, nebo úřednice nebo poutník. Několikrát se mi i stalo, že když lidé viděli, že jako poutník jdu špatným směrem, tak sami zavolali a ukázali správný směr. Přiznávám, že občas mě to uvedlo do lehkých rozpaků a cítil jsem se provinile, když jsem si představil, že být na jejich místě, ne vždy bych jednal takto vstřícně. Prostě to byla pro mě výzva, že bych mohl některé věci trochu "vylepšit". Teď už jsme měli opravdu vše potřebné a mohli konečně pokračovat svižným tempem do příměstské vesnice Neda vzdálené cca 13 km. Záměrně jsme si vybrali kratší úsek, protože jsme počítali s tím, že něco nachodíme po Ferrolu, než dáme vše potřebné dohromady.

Musím přiznat, že tento úsek nebyl ničím extra zajímavý - prostě chůze po městě a příměstských částech. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Nedy a tam našli albergue. Byla to hezky zařízená přízemní budova žluté barvy pro cca 30 poutníků. Když jsme tam dorazili, nemohli jsme najít vchod (protože byl z druhé strany), ale nějaké dívčiny nám (opět) ochotně vysvětlili, že musíme obejít celou budovu a vchod že je ze zadu. Když jsme vstoupili, bylo tam docela dost lidí. Docela mě to překvapilo, protože z mého prvního camina jsem byl zvyklý na pár lidí v celém albergue - dokonce se mi jednou stalo, že jsem byl v celém albergue sám. Ne však v Nedě. Byli jsme rádi, že jsme dostali volná místa. Původně to vypadalo, že vše bude "samoobsluha", kdy si někde seženeme povlečení, ubytujeme se a při odchodu si orazítkujeme credencials a pak hodíme peníze do kasičky a půjdeme. Bylo mi to ale divné, tak jsem začal shánět paní "recepční". Jedna paní na gauči vypadala jako recepční, tak jsem k ní nakráčel a začal jí vysvětlovat, co že to potřebujeme. Paní se zasmála a oznámila mi, že není recepční a že recepční přijde později. K večeru skutečně přišla, orazítkovala všem credencials a rozdala povlečení. Ve všech algergue, kde jsem spal, měli standardní pogumované matrace a polštáře na které se nevlékaly jednorázové povlaky z tenké průsvitné tkaniny. Po vyspání se povlaky svlékly a vyhodili do koše. Takže jsme "nafasovali", zabydleli se a dali si relax. Podařilo se nám zabrat sprchu (někdo v nich stále průběžně byl), takže jsme se i vysprchovali. A pak nastal večer a doba spánku. V tomto albergue to docela šlo. Je třeba si uvědomit, že když spíte v místnosti s 30ti lidmi, může se snadno stát, že se prostě nevyspíte. Proč? Protože:

• Vždy se najde jedna nebo více osob, které chrápou a když máte smůlu, tak chrápou tak, že to vypadá jako smrtelné chroptění. A při ještě větší smůle spí takový člověk vedle vás :-). Při mém prvním caminu se mi tohle přesně stalo (no ať nekecám, při druhém také:-)). byl jsem na celém albergue sám ještě s jedním starším pánem. Velmi milý pán, ale neuměl anglicky, tak jsme si moc neopopovídali. Shodou okolností se jmenoval jako já - Ondřej a bylo mu kolem 70ti let. Zato uměl až nepředstavitelně dokonale chrápat - a to tak, že jsem během noci v zoufalství chodil po prázném albergue a hledal nějaký vzdálený kout, kam bych si přenesl věci a alespoň trochu se vyspal. Můj psychický stav se pohyboval v trojúhelníku mezi zoufalstvím, depresí a beznadějí. Každý jeho nádech byl jako by se mi zařízl nůž až do morku kostí ... ale co, přežil jsem a život šel dál - tedy camino šlo dál :-). Obecně se doporučuje nosit s sebou špunty do uší. Nevzal jsem si je, protože do té doby jsem si neuměl představit, jak ukrutně je možné chrápat ...
   
• Lidi se neustále vrtí a některé postele vržou.
   
• Lidi během noci chodí na záchod - čím více lidí, tím více nočních cest na záchod. Při prvním caminu se mi také chtělo strašně na záchod. Když jsem slézal z palandy, silně vrzala, a tak jsem očekával proud nadávek - ale nic. Nikdo to neřešil. I tak mi to bylo vůči ostatním "blbé" a tak jsem upravil svůj pitný režim, abych v noci nemusel nikam lézt - ono vypít dva litry vody před spaním není dobrý nápad.
   
• Lidi občas prdí - zde není třeba jít do detailů :-)
   
• Občas v některém albergue vržou dveře nebo schody - takže noční procházka na záchod je "okořeněna" ještě přídavnými zvuky vrzajících, popř. třískajících dveří nebo schodů.
   
• Každý národ má jiná specifika chování, takže se může stát, že někdo přijde ve dvě ráno, v klidu si rozsvítí, začne se nahlas bavit a vybalovat si věci. Naštěstí většina lidí mají soudnost a jsou ohleduplní.
   
• Totéž se může stát obráceně - že někdo vstane brzo ráno, rozsvítí a začne si věci pro změnu zabalovat. Párkrát se nám to stalo. To pak mát chuť procvičit si svou slovní zásobu slangové angličtiny ...

V tomto albergue bylo téměř třicet lidí, vrzající postele, chrápající důchodci, vrzající a třískající dveře na záchod, ale kupodivu se to dalo zvládnout. To jsme ovšem netušili, že o proti tomu, co ještě zažijeme v jiném algbergue, bylo toto jako ukolébavka pro malé děti na dobrou noc ...