Camino 2018 I.

Camino 2018

Camino Inglés (The English Way) - Anglická cesta

Jak jsem zmínil dříve, na druhé camino jsem se vydal proto, že se mi líbilo to první. Myslím, že je vhodné jednou až dvakrát za rok udělat nějaký takový "restart", kdy člověk vystoupí ze své každodenní rutiny a pročistí si hlavu. Tentokrát jsem byl vcelku v pohodě a tudíž nepotřeboval někam před něčím utíkat. Podařilo se mi "zlanařit" mami, aby jela se mnou. Ze začátku měla trochu obavy, jestli to v 64 letech zvládne, ale ty jsme úspěšně rozptýlili. Překvapující však bylo, že daleko větší obavy mělo naše okolí. Nenechali jsme se však strhnout a se slovy "Teď nebo nikdy!" jsme zahájili přípravy. Náš plán byl jednoduchý - vyrazíme na Camino Inglés, protože je nejkratší a pak uvidíme, jak to bude mami zvládat a když to bude OK, tak si dáme ještě Camino Finisterre. Ke každé jednotlivé části vložím pár fotek - pokud by jich někdo chtěl vidět více, najde je v galerii.

Den "D" - odlet

Po přechozí cca 14ti denní přípravě konečně nadešel náš den "D" - den odletu. Vše jsme měli pečlivě zabalené a připravené. Náš odlet byl v 10:45 z Letiště Václava Havla (ruzyňské letiště). Kolem osmé ráno nás kolega z firmy naložil do auta a dovezl na letiště. V klidu jsme si vše prošli, dali si svačinku a pomalu se odebrali ke kontrole. Ta proběhla bez problémů a my se tak mohli vydat do odletové haly. Chvíle čekání, nástup do letadla a ... čekání na start. Jenže ... nic. Ani po hodině sezení v zaparkovaném letadle ... nic. Ani po dvou hodinách sezení v zaparkovaném letadle ... nic. Už se přesně nepamatuji, co bylo příčinou, ale po těch dvou hodinách sezení v zaparkovaném letadle mi to už začínalo připadat trochu dlouhé :-) Nakonec, přibližně po dvou a půl hodinách, se ozvaly motory a letadlo se dalo plíživým tempem do pohybu. Byl nejvyšší čas - v Barceloně jsme měli přesednout na navazující let do Santiaga a vážně začínalo hrozit, že nám uletí. Trochu jsem z toho byl nervózní, protože kdyby nám uletělo letadlo do Santiaga, propadla by nám i rezervace na ubytování v A Coruñi. Let probíhal hladce, bez turbulencí a po absolvování bezpečnostního školení jsme si konečně mohli pustit nějaký film z mého telefonu. V letadlech můžete používat mobilní telefony a tablety pod podmínkou, že máte aktivovaný "mód letadlo", jinak musí být vypnuté. Z filmu jsme moc neměli, protože v letadle je docela velký hluk z motorů, který nepřebijí ani sluchátka puštěná naplno a zaražená hluboko do uší :-). Nicméně za cca 2,5 hodiny jsme šťastně přistáli v Barceloně ... 

Barcelona

Letiště v Barceloně je složeno de facto ze dvou letišť, mezi kterými se musíte přesouvat autobusem. Přiletíte na jeden terminál, ale letadlo většinou letí z druhého terminálu, na který se musíte přepravit autobusem. Autobus je zadarmo a jezdí poměrně často, asi každou půl hodinu. Nicméně, pokud vás tlačí čas, je to trochu nápor na nervy. Naštěstí jsme dorazili chvilku před odjezdem jednoho takového autobusu, takže jsme neměli nějaké výrazné časové prodlevy. Za pár minut jsme dojeli na kýžený terminál a hrnuli se k bezpečnostní kontrole. To už jsem začínal být docela nervózní, protože letadlo mělo letět asi za půl hodiny a my stáli ještě ve frontě na bezpečnostní prohlídku. Naštěstí kontroly probíhlaly hladce, takže za chvíli jsme byli na řadě. No, dopadlo to tak, že jsme od kontroly v poklusu, s hromadou věcí v náručí (nestihli jsme si je opětovně zabalit) a já s rozepnutými kalhotami (nestihl jsem si navlíct pásek) běželi přes obrovskou halu a několik pater k odletové bráně. Docela nám to dalo zabrat, protože to bylo několik set metrů, navíc s batohy na zádech, hromadou věcí v ruce a s padajícími kalhotami. Zpocení, bez dechu, ale včas (spíše na poslední chvíli) jsme dorazili k odletové bráně. Pak už jen postavit se do fronty - popadnout dech - vystřídat se na WC a nastoupit do dalšího letadla - odlet. Tentokrát vše proběhlo bez čekání a po páté hodině odpoledne jsme přistávali v A Coruñi. Pak už jen zbývalo přepravit se do města a tam najít naše ubytování ...

A Coruña

Konečně na místě. Autobus z letiště nás dovezl na centrální autobusové nádraží, kde jsme nasedli na autobus a nechali se dovézt na místo ubytování. Zastávka byla naštěstí nedaleko. Původně jsme si zahrávali s myšlenkou, že půjdeme z autobusáku pěšky, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme jeli autobusem. To, co totiž na mapě vypadá jako kousek, je ve skutečnosti pořádný kus cesty. Ve večerních hodinách jsme tedy dorazili na místo. Trochu jsme byli zaskočeni, že vchod vypadal jako vchod do soukromého domu - zazvonili jsme ... a nic. Trochu nás zamrazilo, protože při představě, že na večer sháníme v cizím městě náhradní ubytování, nám moc veselo nebylo. Zkusili jsme zazvonit ještě párkrát a naštěstí se po krátké době konečně otevřely dveře. Čekali jsme nějaké foux paux v podobě špatné adresy apod., ale naštěstí jsme byli správně a velmi ochotná paní nás uvedla do pokoje. Tedy spíše do pokojíku - byl to útulný podkrovní pokojík, opravdu tak akorát pro dva nocležníky. Hned jsme shodili batohy a oba se rozpleskli na postel a dali si chvilkový relax. Pak následovala registrace a vysvětlení, co kde je a jak se co používá - no spíše to připomínalo pantomimu, protože paní neuměla naglicky a my zase španělsky. Dokonce paní chtěla používat google translator, ale ten fungoval jen chvíli, než jí vypadl internet. Každopádně jsme se stihli dozvědět to nejdůležitější - kde je autobusová zastávka směrem do města. Při přípravě camina jsme totiž zjistili, že A Coruña je velmi krásné město s bohatou historií a tak jsme si vyčlenili jeden den na prohlídku města - jak se následující den ukázalo, rozhodně to nebyl špatný nápad.

A Coruña - prohlídka města - den "D" + 1

Trasa naší procházky po městě. Ačkoliv se to nezdá, nachodili jsme 20 km.

Ráno jsme se v klidu nasnídali a vydali se na prohlídku města. Vyrazili jsme jen tak na lehko. Díky tomu, že jsme si koupili nové batohy, které měli odepínací "ledvinku", jsme si prostě vzali tu ledvinku a šli na autobus. Během chvíle jsme dojeli do přístavu a krátce si ho prohlédli. Měli jsme vytipovaná místa, která bychom chtěli vidět a vzhledem k tomu, že nejblíž byla stará vojenská pevnost San Anton, začali jsme tam. 

Pevnost San Anton

Pevnost byla postavena v 16. století a měla chránit vjezd do přístavu. Pro město byla z hlediska bezpečnosti životně důležitá. Je to mohutná kamenná stavba s nádvořími, hlídkovými věžemi, majákem, děly a vodní cisternou. Neustále jsme naráželi na jméno María Pita. V A Coruñi se po ní jmenuje kde co. V průvodcích jsem našel, že to byla žena, která sehrála významnou roli při napadení A Coruñi angličany v roce 1589. Nutno dodat, že angličané měli drtivou převahu: 150 válečných lodí, 50 pomocných lodí a cca 30 000 mužů ve zbrani (některé prameny uvádějí až 35 000). Obránci města byli většinou civilisté + cca 1500 vojáků a šest lodí - z toho jedna v opravě, jedna velká galeona a dvě menší + dvě malé lodě, takže opravdu nevyrovnaný poměr sil. Trochu jsem zapátral a zjistil, že María Pita byla mladá žena (cca 24 let), která se se svým manželem podílela na obraně "horní" části města před angličany (angličané již ovládali "spodní" část města). Když byl její manžel zastřelen šípem z kuše, zabila anlglického vojáka, který právě vylézal s praporem na hradby a sama se postavila na hradby a křičela: "Kdo má čest, následuj mě!". Díky tomuto hrdinskému činu dodala všem obráncům odvahu a ti nakonec útok angličanů odrazili a vyhnali je z města. Celá bitva trvala od 4. do 18. května. Od té doby je María hrdinkou, kterou mají místní ve veliké úctě. Podrobnější info o ní zde a o celé bitvě zde. Informace o pevnosti zde.

Vojenské muzeum

Další místo, které nás zaujalo, bylo vojenské muzeum. Je to krásné muzeum naplněné exponáty v rozmezí cca posledních 200 let. Překvapilo nás, že vstup byl zdarma. Některé památky ve Španělsku mají v určité dny vstupy zdarma. Např. pevnost San Anton měla vstup zdarma o sobotách, ale jak jsme pochopili, tak muzeum má vstup zdarma stále. Navíc byl v muzeu velmi ochotný pán, který se nám snažil vysvětlit, k čemu některé exponáty sloužily a i přesto, že mluvil španělsky, jsme to nakonec pochopili. Takže jsme se díky němu dozvěděli, že skříňka s hodinami na zdi nejsou jen tak obyčenjné hodiny, ale historické "píchačky", že zařízení vypadající jako obrovská sporák je část zaměřovacího zařízení pro děla na hoře San Pedro, že obrovské projektily váží přes 800 kg a pak ještě povídal něco o letadlech, ale to jsem už opravdu nepobral. Každopádně jsme byli mile překvapeni ochotou místních lidí. Navíc muzeum bylo krásně čisté a upravené, takže se nám návštěva celkově moc líbila.

Pak jsme se ještě chvíli "courali" po městě, kde jsme hledali nějaký obchod, abychom si mohi koupit něco k jídlu a pití, protože i když bylo pozdní září a byli jsme v severním Španělsku, bylo stále celkem dost teplo (na kraťasy a na tričko). Pokusil jsem se jedné paní zeptat, kde je nějaký obchod. Ukázala nám směrem za kostel, takže jsme to šli prozkoumat a skončili jsme na tržišti - myslel jsem totiž, že slovo "mercado" znamená ve španělštině obchod ve smylu "krám", ale až později jsem zjistil, že sice znamená obchod, ale ve smyslu "činnost", zatímco hlavní význam je "tržnice". Nicméně po chvíli jsme našli i ochod, kde jsme si koupili nějaké jídlo a posilněni se vydali k Torre de Hércules tedy Herkulově věži. Vybrali jsme si delší trasu, která vedla po břehu moře a rozhodně nelitovali. Horko bylo celkem velké, ale snesitelné, žádná výheň. Cesta byla nádherná - po parkových pěšinkách, s krásnými výhledy na moře. Po cestě jsme objevili jakési menhiry (Menhir z bretonštiny men – kámen a hir – dlouhý), které vypadaly zajímavě, tak jsme se rozhodli blíže je prozkoumat.

Menhiry - El Campo de la Rata

Místo vypadá moc hezky s krásnými výhledy na moře i na Herkulovo věž. Bohužel historie tohoto místa tak moc hezká není - je spíše tragická. Jeho název doslova znamená "Pole krysy", takže volně bychom to asi nazvali tak nějak jako "Krysí vrch" či podobně. Během státního převratu ve Španělsku v roce 1936, kdy se podařilo části armády převzít kontrolu nad částí Španělska, probíhalo v červenci 1936 povstání i v A Coruñi. Povstalci nakonec zvítězili a na tomto místě popravili (postříleli) stovky lidí. V roce 2001 zde byl postaven památník v podobě prehistorických megalitů s červenými skvrnami symbolizujícími krev zabitých lidí, který byl navržen umělcem Isaacem Díazem Pardem na počest těchto obětí. Celé toto místo je tedy jedním velkým památníkem, ke kterému byly v roce 2003 přidány právě i menhiry. Dílo se nazývá "Rodina menhirů" nebo také "Menhiry pro mír" a vytvořil je sochař Manolo Paz. Po prohlídce menhirů jsme pokračovali podél mořského pobřeží až k Torre de Hércules - Herkulově věži.

Torre de Hércules - Herkulova věž

Herkulova věž je maják z doby, když Španělsko obývali římané. Je to údajně jediný funkční maják z doby římské na světě. Maják je vidět už z dálky - dobře je vidět i od menhirů. Původně jsme mysleli, že to bude jen taková nějaká "věžička", ale když jsme se přiblížili, poznali jsme, že to je mohutná, 55 m vysoká stavba. Protože jsme si mysleli, že to je jen "věžička", přišli jsme k ní ze strany od moře (protože se nám líbila cesta podél pobřeží), ale tam jsme zjistili, že vchod je z druhé strany, tak jsme se museli prodrat úzkou pěšikou v pichlavém křoví a v prudkém kopci, abychom se dostali ke vchodu. Když jsme se tam konečně vydrápali, vítězoslavně jsme se hrnuli k pokladně (jak se v zápětí ukázalo, pouze jsme si mysleli, že je to pokladna), abychom si koupili vstupenku. Tam jsme se však dozvěděli, že vstupenky se prodávají na parkovišti pod věží, které je vzdálené cca 500 m. Důvod jsem nepochopil. Takže nám nezbylo nic jiného, než zase v tom horku sejít 500 m z kopce, dojít do budky na parkovišti, koupit si tam lístky a jít zase 500 m do kopce. To celé stihnout za půl hodiny, abychom nezmeškali začátek prohlídky. Nakonec jsme to stihli a na poslední chvíli vstoupili na prohlídkový okruh. Prohlídka začíná poněkud netradičně - obrazně i doslova "od základů" :-) tím chci říct, že jako první procházíte podzemní část prohlídkové trasy, která vede podél původních základů věže, takže si jí můžete prohlídnout pěkně "od spoda" :-). Když se dostatečně vynadíváte na hromady kamenů, můžete pokračovat po schodech do nitra věže a postupně vystoupat až na její vrchol, kde se můžete kochat překrásnými výhledy na moře, město, menhiry - prostě na spoustu zajímavých věcí. Bohužel se nemůžete kochat do nekonečna, protože čas prohlídky je omezen - jestli se dobře pamatuji asi na hodinu. Ve věži jsou vystaveny také různé předměty, vyobrazení a modely a když máte štěstí, narazíte u věže na nějakého prodejce suvenýrů, který vám ochotně nějaký ten model či obrázek věže prodá. Když jsme se dostatečně vynadívali z věže a sestoupili zase na zem, pokračovali jsme dále podél pobřeží. Po cestě mělo být i Aquarium Finisterrae čili něco jako "Akvárium na konci země". Když jsme tam dorazili, přemýšleli jsme, jestli jít dovnitř nebo raději pokračovat dále. Nakonec zvítězila naše touha vidět obří děla na Monte de San Pedro a také to, že už začínalo být pozdě odpoledne a my nechtěli někde běhat v noci po městě. Nechali jsme akvárium akváriem a pokračovali k Hoře svatého Petra.

Více informací o Herkulově věži zde nebo zde a zde. Galerie zde.

Millennium (obelisco)

Pokračovali jsme dál podél pobřeží - podle mapy to sice byla delší trasa, ale zato s krásným výhledem na moře. Po cestě jsme prošli kolem památníku "Millennium" - což je 46 metrů vysoká "jehla" postavená z dvou tun oceli a krystalického kamene (asi z křisťálu ???) dovezeného z Holandska, která "trčí" z vodního "bazénku". Obelisk byl postaven jako pomník začátku 21. století - proto se jmenuje "Milénium". Na prvních 13ti metrech památníku je výčet význačných událostí a osobností v A Coruñi. V noci je památník osvětlen 142 světly o celkovém příkonu 53 kW. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál.

Více informací zde nebo zde.

Monte de San Pedro - Hora svatého Petra

Postupně jsme se blížili k Monte de San Pedro. Na mapě jsem zjistil, že na vrchol kopce se dá vyjet postranní lanovkou, která má kabinu ve tvaru koule. Přišlo nám to zajímavé a tak jsme se rozhodli, že jí vyzkoušíme. Cestou jsme prošli kolem sochy chobotnice, kde jsme neodolali a pořídili pár fotek. Za chvíli jsme dorazili k lanovce, kde jsme k našemu zklamání zjitili, že momentálně už nejezdí (přišli jsme mimo provozní dobu). Trochu nás to mrzelo, ale touha vidět ta velká děla byla silnější než náš "žal" z lanovky a tak jsem podle mapy a navigace našel jinou cestu. Chvíli jsme se motali po různých klikatých cestách až jsme se napojili na pěšinu, která vedla přímo k vjezdu do parku. Po cestě jsme minuli kohoutek s pitnou vodou. Pracovně bych ho nazval "hajzlík", protože se choval poněkud zákeřně :-). Ve Španělsku se často používají pro venkovní pítka zamačkávací kouhoutky - prostě ho zatlačíte, začne téct voda a po chvíli kohoutek zase vyskočí a vodu zavře. Tenhle ovšem ne. Zatlačili jsme ho, umyli si ruce, obličeje, načepovali do lahví ... a ejhle ... voda stále teče. Chvíli jsme čekali a ... voda stále teče. Bylo mi to divné, tak jsem se snažil kohoutku pomoci tím, že se pokusím ho vytáhnout ručně, abych vodu zavřel ... a nic ... voda stále teče. Po několika pokusech jsme to vzdali a s těžkým srdcem, že takhle nehorázně plýtváme vodou jsme se vydali dál. To jsme ovšem netušili, že kohoutek hajzlík ještě neřekl poslední slovo - to jsme měli poznat až později, při našem návratu ...

Zpocení a celkem už dost unavení jsme konečně dorazili k branám parku. Pokud byly předchozí atrakce hezké, tak park byl nádherný - opravdu moc krásný. Ve třicátých letech 20. století to ovšem nebyl park, ale vojenská základna, kde byla umístěna dělostřelecká baterie s potřebným zázemím - generátorem, ubytovnami, pozorovatelnou, zaměřovací místností a sklady. Technické parametry baterie jsou impozantní:

• Byla vyrobena v Anglii v roce 1929 a instalována v roce 1933 (dostavěna)
• Kalibr: 38,1 cm
• Celková délka: 17,671 m
• Hmotnost (bez hlavňového uzávěru): 86 332 kg
• Hmotnost hlavňového uzávěru: 1 963 kg
• Tlak v nábojové komoře (při výstřelu): 2 990 kg/cm2
• Rychlost projektilu při výstřelu: 762 m/s
• Hmotnost projektilu: 885 kg
• Dostřel: 35 km
• Celkem se z ní vystřelilo 23x nikdy však v reálné bitvě
• Byla vrcholným technickým dílem své doby

Po vstupu do parku jsme šli (jak jinak) rovnou k dělům. Byla opravdu veliká. Teprve na místě jsem si uvědomil sofistikovanost celého komplexu. Děla byla na kolejnicích, aby bylo možné s nimi zajíždět do krytu. Pod celou základnou byl podzemní komplex chodem a místností. Z tohoto komplexu bylo vidět jen pozorovací a zaměřovací místnost, ostatní části nebyly přístupné. Napájení zajišťoval velký naftový generátor. Když jsme uspokojili své touhy a pořídili dostatečné množství fotek s děly, začali jsme prozkoumávat park. Byl opravdu krásný, nádherně udržovaný. V parku jsou hezky posekané trávníky, krásné keře a dokonce bludiště vyřezané v keřích. Je tam i několik jezírek s rybami a kachnami a nad celým parkem se tyčí kopule "Cúpula Atlántica" - podle popisu je to vyhlídka 360° s množstvím interaktivních exponátů, ale tu jsme bohužel už nestihli otevřenou, protože jsme do parku přišli pozdě odpoledne. Podle popisu by měla být v parku i nějaká místnost, kde jsou vystaveny vojenské exponáty, ale ta byla také už zavřená. To nám však nezkazilo radost z návštěvy parku. Park byl tak hezký a velký, že jsme se tam zdrželi až do západu slunce - stalo se tedy to, co jsme nechtěli - jít zpět po cizím městě v noci. Ale nelitovali jsme toho. Díky tomu jsme mohli pořídit krásné fotky zapadajího slunce se siluetami obřích děl a s krásnými výhledy na moře. Když jsme se dost vynadívali a nafotili, napadlo mě, že bychom se mohli v restauraci zeptat, jestli nejede poblíž nějaký autobus - naneštěstí neuměli anglicky, takže jsem se moc nedozvěděl. Nakonec jsme měli štěstí - všiml jsem si, že když si zvětším mapu, jsou na ní vyznačeny i zastávky autobusů, takže stačilo dojít k některé a podívat se, kam z ní jezdí autobusy. Za soumraku jsme se vydali na zpáteční cestu. A teď přišla ona slíbená událost s kohoutkem hajzlíkem. Jak tak jdeme a blížíme se k hajzlíkovi, všimli jsme si, že jednak z něj už (k naší velké úlevě) neteče voda, ale také že se k němu blíží jakási paní. Trochu škodolibě jsme zpomalili a pozorně sledovali co se bude dít. A hajzlík nezklamal - paní zapla vodu, omyla si ruce a ... nic. Voda tekla vesele dál. Chvíli na to koukala, pak se snažila kohoutku pomoc a když to nešlo, nechala ho být. Raději jsme přidali do kroku, protože na nás začínaly dorážet návaly smíchu. Naší drobnou škodolibost jsme si "ospravedlnili" tím, že bychom jí stejně nedokázali španělsky vysvětlit, že je kohoutek trochu rozbitý ... 

Po krátké době jsme dorazili na zastávku a zrovna přijížděl autobus - než jsme z jízdního řádu "vyštudovali", jestli je to ten pravý, tak nám ujel. No a co myslíte, byl to ten pravý? Samozřejmě že ano a další jel až za půl hodiny. Takže jsem nahodil navigaci a mapu a podle mapy jsme prošli centrem města a dorazili na rozcestník autobusů, kde se křížilo více linek a byla větší pravděpodobnost, že chytnem nějaký jiný autobus. Po cca 15ti minutách opravdu přijel a my jsme kolem 22. hodiny plni dojmů šťastně dorazili do našeho útulného pokojíku. Další den měl být totiž naším "velkým dnem" - začátkem camina ...

Více informací zde nebo zde.